ПОСЛЕДНИТЕ КРАЛЕ-ВОИНИ НА ЕВРОПА

НОВ ЕПИЗОД – ВСЯКА СРЯДА, 22.00

HASTINGS 1066 – Předehra bitvy

Nezdárný bratr

Potíže nově korunovaného krále Anglie, Harolda II. Godwinsona, se odvíjí z doby dávno před nástupem na trůn. V roce 1055 umírá Siward, hrabě northumbrijský, rok poté, co jeho nejstarší syn a dědic padl v boji se Skoty. Druhý syn je však příliš mladý na vládu na nepokojném severu. Správa těchto území je svěřena bratru Harolda Godwinsona, Tostigovi.

Tostig Godwinson (zhruba 1026-1066) vládl své zemi železnou pěstí a nebyl příliš oblíbený. Říká se, že dokonce stál za politicky motivovanými vraždami. Vměšoval se také do vzájemných sporů mezi nižší šlechtou. Když v roce 1065, rok před smrtí krále Eduarda, zavedl velmi vysoké daně, poddaní se začali bouřit. Správci vyloupili pokladnici a dospěli k závěru, že si budou muset na ochranu proti Godwinovi nalézt silného spojence. Našli jej v osobě Morcara z mercijského hraběcího rodu, bratra tehdejšího mercijského hraběte Edwina. Vzpoura nabývala na síle, až hrozila vypuknout občanská válka.

Harold Godwinson, budoucí král a nejmocnější muž Godwinova klanu, zvolil vyjednávání, aby se vyhnul zbytečným bojům. Ukázalo se, že Tostiga nenávidí téměř každý a jeho návrat k moci v Northumbrii je nemožný. Byl mu odebrán titul i majetek a hluboce zahořklý Tostig byl donucen odejít do vyhnanství. Na urážku od svého bratra nikdy nezapomněl, přísahal pomstu a neprodleně posbíral vojsko k boji. Tento sled událostí měl fatální vliv na vývoj v následujícím roce.

Poslední vikinská invaze

V lednu 1066 se Harold Godwinson stává anglickým králem. Věděl, že bude mít potíže v knížetem Vilémem Normandským, který si bude činit nárok na trůn. Nejspíš však neočekával, že mu nejdřív uštědří úder jeho vlastní bratr Tostig, který nalezl spojence v norském králi Haraldu Hardradovi. Společně vtrhli do Northumbrie, odkud byl Tostig před nedávnou dobou vyhnán. Král Harald Hardrada, který se rovněž ucházel o anglický trůn, byl statečný válečník. Miloval riziko a nebezpečí a měl chuť se vydat do další války. Dne 18. září 1066 na 9000 Vikingů rozbilo obří tábor poblíž Riccallu na řece Ouse v Northumberlandu. Brzy v bitvě u Fulfordu rozdrtilo vojska mercijského hraběte Mercara a hraběte northumberlandského, a obsadilo město York.

Stamford Bridge

Král Harold Godwinson s reakcí nečekal. Hraběcí poslové zastihli krále v půli září. Šest dní po vylodění Vikingů, tedy 24. září, dosáhla královská vojska Tadcasteru, kde byl král zpraven, že se útočníci nachází 12 km od Yorku, u vesnice Stamford Bridge, a jejich lodi o dalších 20 km dále. Hardrada pravděpodobně neočekával tak brzký střet a zvolil odpočinek.

Král přijal odvážné rozhodnutí zaútočit. Vše se zdálo hrát v jeho prospěch – moment překvapení, místní terén i rozložení vikinského vojska na obou březích řeky. Ti, kteří dleli na břehu, po němž se blížil Harold, neměli naději na přežití. Obránci Stamfordského mostu byli rychle přemoženi, i když vytrvali dostatečně dlouho na to, aby se zbytek vojska stihl připravit k boji.

Bitva trvala několik hodin. Když však padl Harold Hardrada i Tostig, ve vikinských řadách zavládl zmatek. Bojovníci začali v panice prchat zpět do tábora, ale většina z nich byla pobita. Harald Godwinson se velkomyslně rozhodl ušetřit Hardradova syna Olafa. Pozůstatky kdysi velkolepé armády odpluly na pouhých 24 lodích a již nikdy se do Anglie nevrátily.

Vylodění Normanů

Několik dní poté, co odvrátil hrozbu ze strany severských vojsk, obdržel Harold zprávy o vylodění Viléma Bastarda na jižním pobřeží. Harold se domníval, že počasí v tomto ročním období nebude přát přeplutí velkého loďstva přes kanál a propustil mezitím domů jednotky zmobilizované na obranu pobřeží. Loďstvo také odplulo a král byl na hony vzdálený od takřka bezbranného území.

Částečně demobilizovaná armáda se vrátila na jih a cestou přibírala co nejvíce posil. Zhruba 8. října po dlouhém pochodu dorazila do Londýna. Ti, pro něž bylo mezitím vzkázáno, se měli dostavit „ke staré jabloni“, o níž dnes netušíme, kde stála. Po dvou dnech král ukončil čekání na zbytek zmobilizované armády a v čele vojska se vydal na pochod k Hastingsu, vstříc Normanům.